Parník Britannic měl být šťastnější dvojče Titanicu. Svého sourozence přežil jen o čtyři roky

Britannic najel u řeckých břehů na námořní minu a potopil se

Britannic najel u řeckých břehů na námořní minu a potopil se • Zdroj: Profimedia

Britannic byl třetí parník třídy Olympic, sesterská loď Titanicu a Olympicu
Stavba parníku Britannic
6 Fotogalerie
Jiří Holubec
Diskuze (0)

Čtěte Reflex v Googlu přednostně

Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.

Preferujte nás Sledujte nás
  • Britannic měl být bezpečnější verzí Titanicu. Dostal zesílený trup, dokonalejší vodotěsné komory i obří záchranné čluny, přesto se potopil už po šesti plavbách.
  • V listopadu 1916 najel u řeckého ostrova Kea na německou minu. Smrtící kombinaci otevřených vodotěsných dveří a oken nedokázala zastavit ani vylepšená konstrukce.
  • Díky pohotovosti kapitána a záchranným opatřením zahynulo jen 30 lidí. Mezi zachráněnými byla i Violet Jessopová, žena, která přežila katastrofy Titanicu i jeho sesterských lodí.

Když rejdařská firma White Star Line přišla v roce 1912 o zaoceánský parník Titanic, udělala vše pro to, aby se námořní katastrofa nemohla opakovat. Sesterskou loď Britannic vybavila na tu dobu nevídanými bezpečnostními prvky. Britannic přesto zvládl absolvovat jen šest plaveb a 21. listopadu 1916 se potopil. Byly tedy všechny vodotěsné komory a mohutné záchranné čluny k ničemu?

Potopení Titanicu je nejznámějším námořním neštěstím v dějinách. Jeho příběh zastínil dokonce i skutečnost, že britská rejdařská společnost White Star Line nechala obří zaoceánské parníky postavit celkem tři. Olympic vyplul z doků v roce 1911 a o rok později ho následoval Titanic. Když po jeho srážce z ledovcem zahynulo v mrazivém oceánu přes 1500 pasažérů, rozhodla se firma učinit vše pro to, aby se neštěstí už nikdy nemohlo opakovat.

Dokončovaný Britannic byl odvezen zpět do doků. Okolí podpalubních strojoven dostalo dvojité opláštění. Přepážky mezi vodotěsnými komorami byly protaženy až na úroveň prvního podpalubního podlaží, více než 10 metrů nad čáru ponoru. Spolu s dalšími úpravami to znamenalo, že parník byl schopen plavby i při zatopení šesti podpalubních komor, což bylo považováno za velmi nepravděpodobné. Přesto se firma rozhodla instalovat na palubu naddimenzované rumpály schopné spouštět na hladinu největší záchranné čluny v dostupné nabídce.

Plovoucí nemocnice

Kvůli úpravám nebyl Bitannic spuštěn v plánovaném termínu v roce 1914 a z belfastských loděnic vyplul až v listopadu následujícího roku. Jelikož mezitím vypukla světová válka, byl okamžitě povolán do služeb britského válečného námořnictva. Vzhledem k velikosti byla loď přidělena ke zdravotnickým jednotkám a přebudována na obří plovoucí nemocnici. Nová role znamenala další nutné úpravy a zabezpečení. Na palubu přibyly další záchranné čluny. V podpalubí byly luxusní restaurace přeměněny na operační sály, kajuty na zotavovny a ubytovny lékařů a sester. Celá loď také dostala nový bílý nátěr se zeleným pruhem a červenými kříži. Do bezpečnostních opatření zapadl i výběr kapitána. Loď měla vyplout pod velením zkušeného Charlese Bartletta známého mezi posádkou jako „Iceberg Charlie“ (Ledovec Charlie) pro svůj pověstný klid a schopnost vysledovat blížící se ledovce. 

Britannic vyrazil na svou první plavbu 23. prosince 1915 z Liverpoolu. Namířeno měl skrz Gibraltar napříč Středozemním mořem do přístavu Moudros na řeckém ostrově Limnos. Z něj pak měl obsluhovat operace na pobřeží tureckého ostrova Gallipoli, kde probíhala jedna z nejkrvavějších námořních bitev I. světové války. Vojska Dohody z něj hodlala udělat základnu pro útok na Dardanelský průliv, a prorazit si tak cestu k Istanbulu. Osmanská říše se sice ubránila, počty zabitých ale na obou stranách rostly do statisíců.

Britannic přečkal svůj křest ohněm se ctí. Díky své velikosti dokázal z válečného pekla odvézt při každé plavbě 3300 pacientů a ještě během cesty jim poskytovat i tu nejnáročnější lékařskou péči. Po ukončení kampaně u Gallipoli byla loď přesunuta na makedonskou frontu, aby podporovala výsadek britských a francouzských jednotek v řecké Soluni a jejich postup do Srbska. V těžkém horském terénu trávili vojáci většinu času v zákopech, kde v zimě trpěli třeskutými mrazy a v létě byli sužováni vedry a mračny nakažených komárů. Jen v britských jednotkách onemocnělo na 160 tisíc vojáků malárií. Britannic jich během tří cest odvezl zpět do Anglie přes 10 tisíc.

Osudný výbuch

Na svou šestou cestu vyrazila plovoucí nemocnice 12. listopadu 1916. Kapitán Bartlett ji 15. listopadu provedl Gibraltarem a o dva dny později zakotvil v Neapoli, aby loď doplnila zásoby uhlí a přečkala blížící se bouři. Když se počasí zlepšilo, vyplul Britannic dále na východ směrem k přístavu Moudros, stále používanému jako centrální evakuační bod britských jednotek. V úterý 21. listopadu loď proplouvala v těsné blízkosti ostrova Kea ležícího asi 60 kilometrů jižně od Atén. V osm hodin ráno se ozval hlasitý výbuch. Kapitán Bartlett, který se právě radil na můstku se svým prvním důstojníkem, pocítil otřes na pravé straně přídi.

V tuto chvíli se opět potvrdila platnost prvního Murphyho zákona a vše, co se mohlo pokazit, se opravdu pokazilo. V plášti lodi zel otvor, do nákladního prostoru vnikala voda a rychle se blížila ke kotelnám. Za normálních okolností by to neznamenalo tragédii. Podpalubí bylo rozděleno na oddělené vodotěsné komory a vylepšené bezpečnostní přepážky udržely loď na hladině i při zatopení šesti z nich. Tento nejhorší scénář měl být vzápětí otestován. Přesně v okamžiku výbuchu v podpalubí probíhalo střídání směn, a byly proto otevřeny vodotěsné dveře mezi přepážkami na chodbě ke kotelnám. Než se je podařilo uzavřít, bylo již zatopeno všech šest komor na přídi a loď se začala silně naklánět na pravobok. I to by vylepšený Britannic mohl přečkat. V podpalubních sálech bohužel právě probíhala příprava na operace a ošetřovatelé nechali otevřená okna, aby se místnosti vyvětraly. Při každém naklonění jimi do lodi vnikala další voda.

Smrt pod lopatkami šroubu

V kritické situaci se kapitán Bartlett rozhodl nasměrovat loď k ostrovu Kea, kde hodlal najet na mělčinu. Několik členů posádky zároveň začalo bez jeho vědomí spouštět první tři záchranné čluny. Jakmile dosedly, potopila stoupající voda v podpalubí příď Britannicu natolik, že se mohutné lodní šrouby na jeho zádi ocitly nad hladinou. Dva zaplněné čluny pod ně byly vtaženy a během okamžiku zcela rozdrceny. Třetí zachránila jen rychlá reakce kapitána Bartletta, který rozkázal zastavit motory. Ve chvíli, kdy se člun dostal pod lopatky, se šroub přestal otáčet. Posádka se od něj odrazila vesly a zamířila kolem nakloněného obra k ostrovu.

Pouhých 35 minut po výbuchu zavelel kapitán k opuštění lodi. Během následující půlhodiny se všech 600 členů posádky a 500 zdravotníků přesunulo do záchranných člunů, zatímco Bartlett stál na můstku potápějícího se parníku a megafonem vydával rozkazy. Když palubu opustil poslední lodník, zatáhl za řetěz lodní sirény, vydal poslední hvizd a rozvážně vkročil do vody, která mezitím vystoupala až k můstku. Ihned poté, co vyšplhal na palubu člunu, pokračoval v koordinaci záchranné akce.

Svědectví slečny Nepotopitelné

Okolnosti neštěstí byly objasněny až v roce 2009, kdy potápěčský průzkum vyloučil zásah torpédem a jako příčinu výbuchu určil nájezd na německou podvodní minu. Díky Bartlettovu rozvážnému velení a nadbytku záchranných prostředků si potopení Britannicu vyžádalo pouze 30 obětí. Zbývajících 1036 členů posádky a zdravotnického sboru zanedlouho zachránily dvě britské válečné lodě a francouzské remorkéry.

Z vody byla vytažena i zdravotní sestra Violet Jessop – jediná přeživší z posádky záchranného člunu vtaženého pod lodní šroub. Z jejího svědectví se zachoval i popis posledních chvil potápějícího se Britannicu: „Příď lodi se sklonila, pak se zhoupla níže a ještě níže. Z paluby se do vody sypalo zařízení, jako by to byly dětské hračky. Pak se loď hrozivě naklonila a její záď se vztyčila stovky stop nad hladinu, než konečně s rachotem zmizela v hlubinách a hluk jejího sestupu rozechvíval s neslýchanou divokostí okolní vodu.“ Pro Violett Jessop nebyla námořní katastrofa kupodivu žádnou novinkou. V roce 1911 přečkala srážku lodi Olympic a o rok později přihlížela z paluby záchranného člunu zkáze Titanicu. V námořní branži si vysloužila přezdívku Miss Unsinkable – slečna Nepotopitelná.

Začít diskuzi

Články z jiných titulů